The Balacek family site
Rodinný blog, založený především za účelem sledování našich cest do Anglie.
pátek 16. října 2015
Průřez letošním pobytem v Anglii
středa 23. září 2015
Victorian Norfolk
Janika už si našla job - dělá housemaid v zámožné rodině. Když se osvědčí, tak ji snad i dobře provdáme!
A zde s kolegyňkama z "Downton Abbey"
A zde s kolegyňkama z "Downton Abbey"
Anglie popáté
Už to vypadalo, že náš blog úplně zamrzl..... Pokusím se ho zase trochu oživit.
Letošní pobyt je trochu specifický, nejen svou délkou (pouhých 6 týdnů), ale také stěhováním, které nám tady okořenilo hned jeho začátek. Naše bytná Melanie totiž v létě prodala svůj dům včetně přilehlé cottage, ve které jsme bývali ubytovaní. Její stěhování se téměř krylo s naším příjezdem. Vymyslela to tedy tak, že se nejdříve na týden usadíme v Suffieldu - poněkud odlehlé, klidné vesničce uprostřed polí. Kdysi jsme se tam byli podívat, takže jsme věděli do čeho jdeme a s romantikou tohoto typu jsme souhlasili. Velké prostory (5 ložnic, 4 koupelny a obrovský obyvák), klidné prostředí, fungující internet, jen trochu z ruky a s tím spojená komplikovanější logistika při rozvozu a svozu holek do/ze dvou různých škol.
Po týdnu došlo k avizované evakuaci do zbrusu nového, super-duper vybaveného apartmánu. Vedle nás jsou ještě další dva téměř identické apartmány, v jednom z nich našla dočasné útočiště i Malanie s rodinou (dokud si naproti nepostaví nový dům).
Stěhování proběhlo dramaticky - při našem příjezdu byl dům stále plný řemeslníků, kteří se snažili co nejrychleji dodělat, co bylo potřeba. Trochu jsme hleděli (mně údiv vydržel déle než Vaškovi), ale nakonec jsme se zapojili do úklidu a vybavování pokojů nábytkem. Některé věci se stále ještě dodělávají za pochodu, což mě jeden den málem přivedlo k šílenství (jeden z řemeslníků totiž celé dopoledne rozbíjel sbíječkou schody před domem). Tento týden už provádí spíše tišší práce - pokládka dlažby před domem, nátěr terasy, ..... Chvíli to vypadalo, že utečeme zpátky do klidu mezi poli, ale nakonec jsme se rozhodli pro více adrenalinu (to když Vašek honí internetové připojení po celé dědině a blízkém okolí) a tím také více zážitků :-). Zkrátka dali jsme přednost centru všeho dění!
Letošní pobyt je trochu specifický, nejen svou délkou (pouhých 6 týdnů), ale také stěhováním, které nám tady okořenilo hned jeho začátek. Naše bytná Melanie totiž v létě prodala svůj dům včetně přilehlé cottage, ve které jsme bývali ubytovaní. Její stěhování se téměř krylo s naším příjezdem. Vymyslela to tedy tak, že se nejdříve na týden usadíme v Suffieldu - poněkud odlehlé, klidné vesničce uprostřed polí. Kdysi jsme se tam byli podívat, takže jsme věděli do čeho jdeme a s romantikou tohoto typu jsme souhlasili. Velké prostory (5 ložnic, 4 koupelny a obrovský obyvák), klidné prostředí, fungující internet, jen trochu z ruky a s tím spojená komplikovanější logistika při rozvozu a svozu holek do/ze dvou různých škol.
Po týdnu došlo k avizované evakuaci do zbrusu nového, super-duper vybaveného apartmánu. Vedle nás jsou ještě další dva téměř identické apartmány, v jednom z nich našla dočasné útočiště i Malanie s rodinou (dokud si naproti nepostaví nový dům).
Stěhování proběhlo dramaticky - při našem příjezdu byl dům stále plný řemeslníků, kteří se snažili co nejrychleji dodělat, co bylo potřeba. Trochu jsme hleděli (mně údiv vydržel déle než Vaškovi), ale nakonec jsme se zapojili do úklidu a vybavování pokojů nábytkem. Některé věci se stále ještě dodělávají za pochodu, což mě jeden den málem přivedlo k šílenství (jeden z řemeslníků totiž celé dopoledne rozbíjel sbíječkou schody před domem). Tento týden už provádí spíše tišší práce - pokládka dlažby před domem, nátěr terasy, ..... Chvíli to vypadalo, že utečeme zpátky do klidu mezi poli, ale nakonec jsme se rozhodli pro více adrenalinu (to když Vašek honí internetové připojení po celé dědině a blízkém okolí) a tím také více zážitků :-). Zkrátka dali jsme přednost centru všeho dění!
neděle 27. října 2013
Křtiny v Ash class a jiné akce
„Maláči“ měli akci ve čtvrtek – v kostele uspořádali s reverendem Johnem křtiny. Bohužel se akce konala dopoledne, a tak jsme se s Vaškem nezúčastnili. Máme jen kusé informace od Jany. Paní učitelka mezi dětma vybrala maminku a tatínka – děťátko byla panenka. V létě prý dělali svatbu a byla to velká legrace.
Janička
komunikuje velmi roztomile. Jednou nějaké dítko ve škole omylem spustilo
protipožární alarm. Stalo se to v době oběda, a tak všechny děti vyvedli na
hřiště a přepočítali, aby se ujistili, že nikdo nezůstal uvnitř. Některé děti se strašně bály. Janička mi to celé drama
vyprávěla a tvrdila, že když vyšla ven a viděla, jak je kamarádka Jasmin vystrašená,
tak se jí zeptala, jestli je všechno v pořádku. To mě zarazilo, tak jsem
se přeptala, jak se jí zeptala a Jana na to: „OK?“ (s patřičnou intonací, na
té si fakt dala záležet), a Jasmin prý na to: „OK.“ A obě byly v pohodě.
Fofr tohoto
týdne završil tradiční charitativní prodej koláčků. Spočívá v tom, že
maminky napečou, přinesou své výtvory do školy a pak se to prodává (rodičům a
dětem). Pořádají to ve škole docela často, už jsem o tom asi i psala. Protože jsem
si tady koupila starou viktoriánskou váhu, nestálo mému cukraření nic
v cestě. Unce jsme s Julii převedly asi správně, protože výsledek (řezy Velmez) byl normálně k jídlu. Peču
teď sice s kalkulačkou, ale jinak dobrý, zatím se vše povedlo.
Před prázdninami stihli ve škole na rozloučenou ještě uspořádat talentovou soutěž.
Jula kouzlila jako Mr. Splendini, Johanna zpívala (Tři oříšky pro Popelku) a Jana,
ta naštěstí pochopila, že pro ni nejsem schopná vytvořit choreografii na
patřičné umělecké úrovni a svého vystupování se dobrovolně vzdala.
Naše domácí
v pátek odletěla na prázdniny do Egypta a udělala z Vaška butlera a ze mě maid. Zatím si vedeme profesionálně, snad na nás nebudou žádné stížnosti :-)
Operace Pied Piper
Minulé pondělí
si třída starších dětí připoměla Operaci Pied Piper, neboli Potulný či pocestný pištec vyhlášenou 1. září 1939. V rámci této operace bylo během čtyř dnů evakuováno milión a půl
dětí z Londýna a dalších měst na venkov.
Holky se na toto dobrodružství strašně těšily. Děti se měly ustrojit
dobově. Při ranním shromáždění
na dvoře školy to vypadalo, jako by se člověk vrátil v čase. Paní
ředitelka byla za dámu - černé boty s přezkou, dlouhá sukně se spodnicí,
samozřejmě nechyběl ani apartní klobouček. Paní učitelka Morisson naopak
reprezentovala venkov a byla se šátkem na hlavě za farmářku. Outfit byl přesně předepsaný, včetně obuvi a úpravy vlasů. Naštěstí jsme měli dost času na přípravu, a co jsme nesehnali,
to jsme si půjčili ve škole. Kabát ani tašky nebyly povoleny, jediným
zavazadlem byla mošna na plynovou masku. Na svetříček dětem připevnili cedulku
se jménem a adresou, kterou si sami vymyslely (v Ladystreet bydlí Julie a v Happy Cottage Johanna).
Třída vyrazila parním vlakem směr Holt.Ve vlaku byli
dospělí, kteří předstírali válečné útrapy, včetně náletů se zvukovými efekty.
Děti se při každém zvuku stíhaček musely schovat pod stůl. Jeden chlap prý tak
lomozil a dupal, až 3 holčičky rozplakal. Na venkově (ve stanici Holt) jim rozdali vidle a děti farmařily. Domů se vrátily sice hladové a trochu promrzlé, ale nadmíru
spokojené.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)