Johanna na svahu

Zkusili jsme postavit Johannu na lyže a k mýmu překvapení to vůbec nedopadlo špatně, právě naopak.

Video zde:

Podrobnosti doplním.

V.

Kočky na střechách

Chtělas to vidět, tak proč teď oči zavíráš?

V.

Véna doporučuje hudbu podruhý

No už to vidím, tohle by mě bavilo. Stejně, odkryjte tak jako já 1% z toho, co YouTube skrývá ve svých útrobách, a budete stejně jako já zcela uchvácený!

Tak tady je další ochutnávka, tentokrát trochu jinýho rázu: http://www.youtube.com/view_play_list?p=03423002347FA28B

V.

Véna doporučuje - hudbu

Tak jsem si zase trochu rozšířil svoji kyberneticko-virtuální gramotnost a vytvořil jsem si Playlist na YouTube.

Takže tu to je: http://www.youtube.com/view_play_list?p=AAAA7F4FB4FAE550

Ale stejně, tam je věcí, to by člověk mohl klikat celej život a konce by se nedoklikal. A taky si říkám, že je zajímavý, jak některý sračky přestávají být sračkami a mění se na krásnou vzpomínku, uhu.

V.

Dymokury - červenec 2009

Pomocnice v kuchyni

Tereza

Terezu jsem dostal v červnu 1999 od nebožky Zdeňky. Bylo mi 24 a i když jsem v tý době už dva roky bydlel ve velkým domě se zahradou a po psovi vždycky tak trochu toužil, byl to pro mě ze začátku šok. Nebyl jsem zvyklý se o někoho starat, bylo mi 24, byl jsem zvyklý občas přespávat u kamarádů a kamarádek, byl jsem volný a svobodný a najednou jsem musel začít na někoho myslet, o někoho se starat, byl to další krok k odpovědnému životu dospěláka.
Labradoři jsou zlatíčka, Tereza se vychovávala sama, jako dítko byla neposedná a roztěkaná, ale kolem 2. roku začala najednou sama od sebe poslouchat, asi jí to tak přišlo normální. Od té doby jsme vodítko a obojek nepotřebovali a používali ho jenom výjimečně.
Mezi její nejlepší kousky z dob dětství patřila neohrožená jízda po břiše na travnatých svazích s patřičným rozběhem, zalehávání ležících lidí, olizování koček a boj s čímkoli, co se hýbalo.

Kolem 2. roku věku pocítila potřebu získat vzdělání. Tenkrát ještě v Seničce fungovala škola a tak Tereza začala pilně doprovázet malé školáčky. Marně jsem se snažil zjistit, kudy utíká a utěsňoval všechny možný díry v plotech, ačkoli jsem se dokonce odhodlal k tak nízkým praktikám, jako špehování, na nic jsem nepřišel. Až později jsem se dozvěděl, že pravda byla zcela prostá - Terezu pouštěly děti, nezamykali jsme tenkrát bránu ... Po pár měsících v místní dvojtřídce se Tereza rozhodla, že jej čas postoupit na druhý stupeň, jednou tedy v doprovodu dětí nastoupila ráno v sedm do místního školního autobusu a strávila den na základní škole v Senici. Když zjistila, že s jejím dojížděním do vedlejší vesnice nesouhlasíme, vyučila se aspoň zemědělskýmu řemeslu u našeho souseda, který obdělával pole a záhony.

Osud k ní nebyl vždycky jenom vlídný, krušné chvíle přišly v době, kdy se Tereza rozhodla nastoupit na mateřskou dráhu. Pokrytí bohužel skončilo rozsáhlým zánětem a operací a Tereza se musela kariéry zasloužilé matky nadobro vzdát.
Tereza se stala plnohodnotnou členkou naší rodiny, dohlížela na děti, sloužila jim jako polštářek, peřina i trampolína, stejně jako likvidátorka veškerého odpadlého jídla ze stolu.
Jídlo bylo vůbec její vášní a skutečným koníčkem, byla připravená sníst cokoli, kdekoli a kdykoli. Podrobným zkoumáním a pečlivým testováním jsme přišli na to, že jí nejedou jenom nakládaný okurky, i když jsem přesvědčený, že po půldenním půstu by jich pár taky zbaštila. K nejoblíbenějším pochoutkám patřil tvaroh s mlíkem a dvěma vajíčky, který jsme jí dělali skoro každý víkend.
Jako členka rodiny nás doprovázela na všech cestách, jezdila s námi do Vrchlabí, do Dymokur za kamarády Arkem a Míšou, do Bystřice za strejdou v roubence, v autě jí patřilo buď místo pod nohami spolujezdce nebo v kufru. Ráda se proháněla ve sněhu a kdykoli byla ochotná skočit do vody, bez ohledu na to, jestli byl červenec nebo leden. Koupání v lednu pro ni mělo jedinou nevýhodu - že si často musela probít cestu do vody přes led.
Tereza byla hodná duše, v životě nikoho nekousla, zavrčet jsem jí slyšel jenom párkrát, když jí třeba otravoval jiný pes a byl neoblomný. S přicházejícím věkem se z ní stala dáma, která ráda vyhledávala samotu, i když u ní vždycky zůstala silná potřeba kontaktu s člověkem.

Její srdíčko přestalo tlouct v pátek 19. června, na parte bych jí napsal, že "odešla po krátké, těžké nemoci". Utěšujeme se tím, že se moc dlouho netrápila, nemoc přišla náhle a všechno se odehrálo neuvěřitelně rychle. Uložili jsme ji do hrobečku vedle Arka, který tohle slzavý údolí opustil na konci minulého roku.

Chybí mi a myslím, že to místo, které po ní zůstalo, zůstane v mým životě už prázdný napořád. Byla kusem mýho já, doprovázela mě téměř celý můj dospělý život, byla mojí věrnou průvodkyní všemi peripetiemi, kterými jsem za těch deset let prošel. Teď už určitě sjíždí po břiše naducaný obláčky a štěká po andělíčcích.

Voda byla její vášeň

S Julií na horách

Oči byly její nejsilnější zbraní

Bydlela v domě s cedulkou, kterou jí nechal udělat děda Pepa (tu cedulku)

Rozlousknout ořech byl sice trochu oříšek, ale nakonec se to vždycky povedlo, i když samotný jádro z ruky bylo mnohem lepší. Tereze jedla ořechy po hrstech:

V.

Wordle

Tohle je náš blog v kostce:

V.

Hladké přistání!

Jsme zpět ve vlasti! Cesta (nás holek) byla díky vydatné pomoci spolucestující babičky a tety poměrně v pohodě. Drobná chyba se vloudila jen hned při odbavování, nakonec se ale vše vyřešilo. Pak nás čekala bezpečnostní kontrola (rámem jsme musely projít bez opasků, bot ...), podezřelá jsem byla jen já - musela jsem ukázat obsah jedné tašky s jídlem pro děti. Janičino jídlo jsem dokonce musela ochutnat. Parfém nakonec naštěstí přehlédli, a tak jsem přišla pouze o zbytek roztoku na čočky - před očima mi ho bez zeptání vyhodili!

V letadle se tentokrát naše malé dámy chovaly způsobně. Nad Jižní Moravou řádila bouřka, takže jsme chvíli neplánovaně kroužili ve vzduchu (viz "vykulená" Johanna):



Přistání bez komplikací. Pasová kontrola rychlá. Na letišti na nás díky organizačním schopnostem Dity čekal kamarád (vřelé díky oběma!):


Naložil děti, bagáž i mě a uháněl směr Olomouc. Holky se "dobrovolně" přihlásily k cestě vlakem. Netušily však, že následkem bouřky "zkolabovala" veřejná doprava (viz obr.)

Domů dorazily až v 22:30. V tu dobu už utrmácená Julie, Johanna a Janika klidně spaly!

Končíme, zavíráme!

A je to tady. Holky se touhle chvílí vznášejí někde ve výšce 10 kilometrů nad zemí, já jsem se vrátil naposledy "domů" pro věci, ještě něco doťukám na počítači, chvilku si odpočinu, našlapu věci do auta a vyrážím do Česka.
Zpráva pro tisk a fanynky: očekávám, že bych mohl být v Praze někdy zítra lehce po poledni.

Tím taky končí náš blog, ještě bych sem chtěl dopsat pár ohlédnutí, určitě je toho ještě hodně zajímavého, co jsme tady viděli a prožili, taky určitě nahraju další fotky do fotogalerie ... a pak blog uložíme k ledu.

Tož tak,
V.

Ohlédnutí

Začínáme balit, čeká nás nelehký návrat do vlasti a mě napadlo, že jsem se na blogu nesvěřila s mou strastiplnou cestou z Brna do Londýna. Takže retrospektivně:

Cesta byla poměrně dramatická, protože se mi nahromadila bagáž (místo jedné tašky jsem měla tašky 3 + batoh). Na letiště nás nakonec dovezla kamarádka, což se ukázalo být dobrou volbou. Holky byly divoké (honily se) a Janička si dělala, co sama uznala za vhodné, chodila si, kam se jí zrovna zachtělo, holky jí naháněly, což jí přišlo legrační, takže pokaždé, než jsem stačila vyřídit všechny formality, „hejno“ se mi rozuteklo. Nakonec jsem byla nucena nést zavazadla i Janiku. Byla jsem „durch“ zpocená už při odbavování. Při „naloďování“ chlap nemohl pochopit, že mám 3 děti, byl tak konsternovanej, že mi nevrátil pas a vydal špatné boarding lístky. Když jsem všechno a všechny dosmýkala do letadla, myslela jsem, že nejhorší je za mnou, to jsem se ovšem spletla. Jana byla špatně naladěná a občas chytala záchvaty vzteku. Snažila jsem se jí ustupovat, nakonec to ale bylo k ničemu, protože asi 30 min před přistáním se mnou začala urputně bojovat (vůbec nevím, co to do ní vjelo, možná měla problém s vyrovnáváním tlaku nebo už chtěla dostat lahvičku s mlékem a spát – byl zrovna její čas nebo ještě něco úplně jiného) a po zbytek letu už jen řvala a řvala … Spolucestující na mě vrhali soucitné pohledy. V tu chvíli mi už ale bylo všechno jedno. V letadle totiž bylo nedýchatelno, jedné mamince se dokonce udělalo mdlo! Z rovnováhy mě nevyvedla ani informace, že letiště Stansted je poměrně velké, a že mě tudíž ještě čeká velký kus cesty! Při vystupování mi pán sedící před náma (Janička ho během letu občas omylem pošimrala na pleši, pán však dělal, že ho to neruší a dál spí) nabídl pomoc a odnesl mi tři zavazadla až k východu, kde už naštěstí čekal Vašek!

Doufám, že tentokrát to proběhne klidněji - mám totiž 2 velké pomocníky!

"Babó s Ditó só tade!"

Návštěva z Holomóca "konečně" dorazila! Náš lovely pobyt bohužel pomalu končí :-(!

Babička si tady denně zpívá: "Duj, větříčku, duj ....!", hlavu si balí do šátku a na zátylku nosí ručník nebo Janiku. Tvrdí, že je tu hezky, ale ... ten vítr. Její dutiny už snesou jen vánek, o účesu ani nemluvě (je pořád rozvrkočená)! To Jana je v každé situaci pravá lady:


Jo, severní vítr dokáže být pořádně krutý. Zato pleť bude mít babó dokonale hydratovanou, je dost možné, že ji někteří ani nepoznáte! Dita je skromnější, vystačí si s pamětihodnostma, ochutnávkou místních specialit a se shoppingem. Nechala se dokonce inspirovat zdejším počasím ke koupi plavek!

Zatím jsme stihly navštívit okolní městečka a zámečky, v Sheringhemu jsme nakrmily racky. Jsou moc šikovní, umí chytit "chips" přímo v letu (fish jsme snědly samy):



prošly se podél pobřeží k místnímu golfovému hřišti a stanovišti pobřežní hlídky (po Mitchi Buchannonovi jsme se ale dívaly marně!)




chytit bronz na dvorečku a někteří se i vykoupat!

Janiku jsme při jednom výletu odložily na nádraží v úschovně


a vyzvedly si ji až při zpáteční cestě, byla očividně šťastná!


Zítra se chystáme do Norwiche a večer do pubu, obhlídnou Angličany.

Jazykové problémy holky nemaj, umí pěkně nahlas zdravit a příležitostně rozvíjí i konverzaci o počasí. Vystačí si zkrátka samy!

Sonja & Girl Company

Koupel

Nedávno jsem Julii neopatrně řekl, že když dojí jakýsi jídlo, tak snad skočím do moře. Dojedla to, ale protože je kámoška, slíbila mi, že tam půjde se mnou. Takže jsme se včera převlíkli do plavek a rozběhli se k mořím.


Julie se do moře těšila, ale jak se dotkla špičkou palce vody, zahlásila, že už se tady nikdy koupat nebude. Já měl podobnej pocit, řekl bych, že ta voda neměla ani deset stupňů. Nakonec jsme tam vlítli, trochu se porochnili a valili ven. Venku to pak bylo příjemný, tělo mě úplně pálilo, celkově to byl pocit pro bohy.



Johanna se mezitím věnovala bahnění.


V.

Byli jsme tam!

Tak konečně, dneska jsme se s Julií převlíkli do plavek a vlítli jsme do vln Severního moře. Julie tam vydržela asi deset sekund, já si dal kůru 3x půl minuty. Ještě teď mám zmrzlý ruce a psát můžu jenom dvěma prsty ... podrobnosti později.

V.

Janika

Janika bude holka od koní. Začíná jako krmička:



V.

Architektura

Jsem fascinovaný místní architekturou.
Nejsem odborník, nedokážu to výstižně popsat, myslím si ale, že je to tím, že všechny vesnice a města v regionu mají několik sjednocujících prvků, které vytvářejí z rozmanitosti jednotný (a mému oku lahodící) dojem.
Vím, co mě rozčiluje v Česku - skutečnou tvář má pro mě asi jen krajina a vesnice v německém pohraničí. Česká vesnice je změtí čehosi, směsicí různého, skutečným gulášem. Tady něco pěkného, tu zajímavého, ale jako celek to naprosto nefunguje. Jdete po ulici a začíná to hned plotem - jeden má pletivo, druhý laťky, třetí prkna naležato, tamhle se pyšně vypíná podezdívka s mohutnými sloupky a kovářskou prací, někdo dá přednost živému plotu ... jo, fajn, ale jít se po takové ulici nedá, člověk má pocit, že se ocitl v cirkuse a co nevidět do něho musí zezadu narazit medvěd na bicyklu. To samé pak platí pro stavební materiály obecně, fasády, barvy, střešní krytiny a tak podobně. Česká vesnice je pro mě roztříštěný galimatyáš.

V Anglii, konkrétně tady v Norfolku, protože z ostatních částí Anglie jsme toho zase tolik neviděli, mám úplně jiný pocit. Vesnice na mě působí rozmanitě, přesto ale jednotně. Domy si nejsou podobné, úpravy okolí se dost liší, přesto je tady spousta jednotících prvků, které tomu dávají jednotný duch. Stejně jako v sudetských městech a vesnicích, kde hlavní budovy, jako nádraží, škola, úřady, nesly prvky jednoty, byly snadno identifikovatelné a plnily funkci jakéhosi pojítka. Poznají všichni sudetské nádraží? Jsem přesvědčený, že ano. České? Možná podle modré tabule s názvem stanice ...

Chtěl bych ukázat tři věci, které mě tady zaujaly, dalších příkladů bych našel desítky:

1. příklad: obezdívka kolem oken a dveří.
Takhle místní zasazují okna a dveře do kamenných zdí, tzv. flint walls. Udělají kolem obezdívku z cihel, která je na všech domech naprosto stejná, ta kombinace 3 x delší - 3 x kratší, takhle to prostě mají všechny domy v regionu. Navíc nad 90% oken je přesně takový oblouk, který vidíte na druhé fotografii.
Okna pak mohou být různě veliká, různě umístěná, rámy mohou mít různou barvu, někdo dělá okna klasicky dělená, jiný dává přednost větším tabulím, ale to, jak je okno zasazené ve zdi, je naprosto jednotné. Už vidím, co by s tím udělali Češi - jeden by to zkusil střídat po čtyřech cihlách, jiný by udělal obezdívku rovnou, jiný by zkusil třeba zelené cihly a největší koumes by tomu dal tvar pyramidy, vsaďte se!




2. příklad: brány
Kdo najde v celém kraji jednu jedinou bránu, která vypadá jinak, než na těchto třech obrázcích, má u mě láhev něčeho dobrého. Obávám se ale, že hledat něco takového by byla ztráta času. Zajímavé je, že většina dřevěných prvků kolem domů (ploty, brány, sloupky apod.) nemá žádnou povrchovou úpravu. Dřevo přirozeně zešedne a vlivem vlhka se zbarví do zelena. Myslíme si, že je to možné díky místnímu podnebí, kdy mezi létem a zimou nejsou velké teplotní rozdíly a často prší, takže dřevo v zimě neničí mráz a v létě horké slunce.





3. příklad: střešní krytina
Většina domů má na střeše pálené tašky, zbytek potom jakési eternitové šablony (šedé barvy, jsou vidět hlavně ve větších obcích a městech). Pokud je ale na střeše pálená taška, je vždycky červená a má vždycky tento tvar, opravdu vždycky. Ptal jsem se naší průvodkyně, proč to tak je. Zdálo se, že úplně nepochopila, na co se jí ptám, říkala, že neví, prostě všichni mají takovéhle tašky!


Přemýšlím nad tím, proč to tak je, z čeho ta jednota pramení. Neptal jsem se místních, tak můžu jenom hádat. Buď místní stavební úřady fungují tak, jak by měl fungovat správný stavební úřad. Místo štemplování žádostí lidem radí, jak mají stavět, jaké materiály mají v daném regionu používat, co je tradiční, typické, vhodné apod. Nebo je to prostě v lidech tak zakořeněné, že žádnou takovou radu nepotřebují, prostě jako když jsem se ptal Crissy a ona mi řekla - všichni mají přece na střechách takové tašky!
A proč vypadají české vesnice tak, jak vypadají? Taky těžko hledat odpověď. Nemyslím si ale, že za to může komunismus, tohle musí být v lidech hlouběji, ta snaha být "originální", udělat to jinak, pohrdání tradičním, touha vyniknout tím, že když to mají tři sousedi zelené, já to chci mít na červeno. Jen ať si mi někdo zkusí do toho kecat!

V.

Vlakem tam a pěšky zpátky

Dnes jsme se vydali na poměrně delší výlet, hlavně proto, že čas se krátí a třeba už nebudeme mít vzhledem k místnímu vrtkavému počasí moc příležitostí.
Vydali jsme se vlakem ze Sheringhamu a vystoupili na první zastávce, odtud jsme šli asi míli do vesničky Weybourne na pobřeží a podél moře asi 3 míle zpátky do Sheringhamu.

Místní dráhy nejsou zdaleka tak moderní jako u nás, o tom jsme se měli přesvědčit hned vzápětí. Nádraží nevypadalo vůbec tak moderně a socialisticko-realisticky jako třeba u nás v Olomouci, spíš jsme měli pocit, že jsme se ocitli sto let zpátky. Podle naší průvodkyně jsme měli jet nejmodernějším typem vlaku, který se na britských drahách objevil teprve asi před deseti lety. Trochu mě zarazilo, že nad tratí chyběly elektrické dráty, ale pan průvodčí nám řekl, že elektrifikovat se začíná teprve pozvolna a dráty nevedou dál než pár mil od Londýna. Koupili jsme si lístky, hlavou mi blesklo, že takové jsem viděl naposledy před 20 lety. To je milé, řekl jsem si.



Pak to jejich pendolíno přijelo, teda vlastně přisupělo. Lidi vystupovali a nastupovali a zřízenci začali nakládat velké lodní kufry, se kterými místní cestují.
























Nastoupili jsme do kupé, pan průvodčí nám štípnul lístky, odmítl Julii udělat extra dírku do ucha, doplnili jsme vodu do lokomotivy, topič přihodil pár lopatek pod kotel a vyrazilo se.








































Do další stanice jsme plouživou jízdou dorazili asi za 15 minut, čekala nás ale opět stejně omšelá budova, žádné sklo, beton, nerez zábradlí, dokonce ani okraj nástupiště nemají označený žlutými a černými proužky, bezpečnost jim zjevně nic neříká a ISO je pro ně neznámý pojem.
Na pánských toaletách mě pobavil nápis nad pisoárem: Our AIM is to keep this place clean, your AIM will help. Bohužel jsem tam nebyl sám, tak jsem si netroufl vytáhnout foťák.

Po další asi 10timinutové přestávce to anglický pendolíno odjelo.



Vydali jsme se směrem k vesničce Waybourne, prošli jí a došli k moři. Počasí nám naštěstí přálo, foukal jen takový slabší Kyril a modraly nám prsty, ale celkově den z kategorie "lovely day".



























































Chvilku jsme se pokochali pohledem na vlny dopadající na oblázkovou pláž, přiznám se, že tohle by mi asi hned tak neomrzelo.



Potom jsme se vydali podél moře zpátky k Sheringhamu. Původně jsme si mysleli, že půjdeme přímo podél moře, ale v těchto místech je pláž jenom oblázková a tam bychom s kočárkem nepochodili. To jsme netušili, že ani pěšina, po které se vypravíme, není úplně kočárek-friendly, docela jsem se s ním nadřel, cesta se hodně kroutila, byla nerovná a chudák Janika musela být hodně rozkodrcaná, když jsme dorazili do cíle našeho putování. Důležitá zpráva, Johanna zvládla celou cestu jít sama, za krk se mi vplížila jenom na chvilku ke konci, kdy jsme překonávali tři poměrně prudký kopečky. Zjistil jsem, že i s 15tikilovým dítětem za krkem se dá kočárek pohodlně tlačit. Překvapilo mě proto, že když nás míjeli tři mladíci s batohy na zádech, jeden vyštěkl "well done" a druhý "good effort".





























V Sheringhamu jsme se odměnili porcí cod&chips v jedné z mnoha místních restaurací a moc jsme si pochutnali. Večeře byla příjemná, jen Soňa si zarazila vidličku do krku tak silně, že ji nemohla vyndat a Janika se na jídlo nemohla moc soustředit, protože uviděla poprvé v životě foťák.
















V.