Končíme, zavíráme!

A je to tady. Holky se touhle chvílí vznášejí někde ve výšce 10 kilometrů nad zemí, já jsem se vrátil naposledy "domů" pro věci, ještě něco doťukám na počítači, chvilku si odpočinu, našlapu věci do auta a vyrážím do Česka.
Zpráva pro tisk a fanynky: očekávám, že bych mohl být v Praze někdy zítra lehce po poledni.

Tím taky končí náš blog, ještě bych sem chtěl dopsat pár ohlédnutí, určitě je toho ještě hodně zajímavého, co jsme tady viděli a prožili, taky určitě nahraju další fotky do fotogalerie ... a pak blog uložíme k ledu.

Tož tak,
V.

Ohlédnutí

Začínáme balit, čeká nás nelehký návrat do vlasti a mě napadlo, že jsem se na blogu nesvěřila s mou strastiplnou cestou z Brna do Londýna. Takže retrospektivně:

Cesta byla poměrně dramatická, protože se mi nahromadila bagáž (místo jedné tašky jsem měla tašky 3 + batoh). Na letiště nás nakonec dovezla kamarádka, což se ukázalo být dobrou volbou. Holky byly divoké (honily se) a Janička si dělala, co sama uznala za vhodné, chodila si, kam se jí zrovna zachtělo, holky jí naháněly, což jí přišlo legrační, takže pokaždé, než jsem stačila vyřídit všechny formality, „hejno“ se mi rozuteklo. Nakonec jsem byla nucena nést zavazadla i Janiku. Byla jsem „durch“ zpocená už při odbavování. Při „naloďování“ chlap nemohl pochopit, že mám 3 děti, byl tak konsternovanej, že mi nevrátil pas a vydal špatné boarding lístky. Když jsem všechno a všechny dosmýkala do letadla, myslela jsem, že nejhorší je za mnou, to jsem se ovšem spletla. Jana byla špatně naladěná a občas chytala záchvaty vzteku. Snažila jsem se jí ustupovat, nakonec to ale bylo k ničemu, protože asi 30 min před přistáním se mnou začala urputně bojovat (vůbec nevím, co to do ní vjelo, možná měla problém s vyrovnáváním tlaku nebo už chtěla dostat lahvičku s mlékem a spát – byl zrovna její čas nebo ještě něco úplně jiného) a po zbytek letu už jen řvala a řvala … Spolucestující na mě vrhali soucitné pohledy. V tu chvíli mi už ale bylo všechno jedno. V letadle totiž bylo nedýchatelno, jedné mamince se dokonce udělalo mdlo! Z rovnováhy mě nevyvedla ani informace, že letiště Stansted je poměrně velké, a že mě tudíž ještě čeká velký kus cesty! Při vystupování mi pán sedící před náma (Janička ho během letu občas omylem pošimrala na pleši, pán však dělal, že ho to neruší a dál spí) nabídl pomoc a odnesl mi tři zavazadla až k východu, kde už naštěstí čekal Vašek!

Doufám, že tentokrát to proběhne klidněji - mám totiž 2 velké pomocníky!

"Babó s Ditó só tade!"

Návštěva z Holomóca "konečně" dorazila! Náš lovely pobyt bohužel pomalu končí :-(!

Babička si tady denně zpívá: "Duj, větříčku, duj ....!", hlavu si balí do šátku a na zátylku nosí ručník nebo Janiku. Tvrdí, že je tu hezky, ale ... ten vítr. Její dutiny už snesou jen vánek, o účesu ani nemluvě (je pořád rozvrkočená)! To Jana je v každé situaci pravá lady:


Jo, severní vítr dokáže být pořádně krutý. Zato pleť bude mít babó dokonale hydratovanou, je dost možné, že ji někteří ani nepoznáte! Dita je skromnější, vystačí si s pamětihodnostma, ochutnávkou místních specialit a se shoppingem. Nechala se dokonce inspirovat zdejším počasím ke koupi plavek!

Zatím jsme stihly navštívit okolní městečka a zámečky, v Sheringhemu jsme nakrmily racky. Jsou moc šikovní, umí chytit "chips" přímo v letu (fish jsme snědly samy):



prošly se podél pobřeží k místnímu golfovému hřišti a stanovišti pobřežní hlídky (po Mitchi Buchannonovi jsme se ale dívaly marně!)




chytit bronz na dvorečku a někteří se i vykoupat!

Janiku jsme při jednom výletu odložily na nádraží v úschovně


a vyzvedly si ji až při zpáteční cestě, byla očividně šťastná!


Zítra se chystáme do Norwiche a večer do pubu, obhlídnou Angličany.

Jazykové problémy holky nemaj, umí pěkně nahlas zdravit a příležitostně rozvíjí i konverzaci o počasí. Vystačí si zkrátka samy!

Sonja & Girl Company

Koupel

Nedávno jsem Julii neopatrně řekl, že když dojí jakýsi jídlo, tak snad skočím do moře. Dojedla to, ale protože je kámoška, slíbila mi, že tam půjde se mnou. Takže jsme se včera převlíkli do plavek a rozběhli se k mořím.


Julie se do moře těšila, ale jak se dotkla špičkou palce vody, zahlásila, že už se tady nikdy koupat nebude. Já měl podobnej pocit, řekl bych, že ta voda neměla ani deset stupňů. Nakonec jsme tam vlítli, trochu se porochnili a valili ven. Venku to pak bylo příjemný, tělo mě úplně pálilo, celkově to byl pocit pro bohy.



Johanna se mezitím věnovala bahnění.


V.