Začínáme balit, čeká nás nelehký návrat do vlasti a mě napadlo, že jsem se na blogu nesvěřila s mou strastiplnou cestou z Brna do Londýna. Takže retrospektivně:
Cesta byla poměrně dramatická, protože se mi nahromadila bagáž (místo jedné tašky jsem měla tašky 3 + batoh). Na letiště nás nakonec dovezla kamarádka, což se ukázalo být dobrou volbou. Holky byly divoké (honily se) a Janička si dělala, co sama uznala za vhodné, chodila si, kam se jí zrovna zachtělo, holky jí naháněly, což jí přišlo legrační, takže pokaždé, než jsem stačila vyřídit všechny formality, „hejno“ se mi rozuteklo. Nakonec jsem byla nucena nést zavazadla i Janiku. Byla jsem „durch“ zpocená už při odbavování. Při „naloďování“ chlap nemohl pochopit, že mám 3 děti, byl tak konsternovanej, že mi nevrátil pas a vydal špatné boarding lístky. Když jsem všechno a všechny dosmýkala do letadla, myslela jsem, že nejhorší je za mnou, to jsem se ovšem spletla. Jana byla špatně naladěná a občas chytala záchvaty vzteku. Snažila jsem se jí ustupovat, nakonec to ale bylo k ničemu, protože asi 30 min před přistáním se mnou začala urputně bojovat (vůbec nevím, co to do ní vjelo, možná měla problém s vyrovnáváním tlaku nebo už chtěla dostat lahvičku s mlékem a spát – byl zrovna její čas nebo ještě něco úplně jiného) a po zbytek letu už jen řvala a řvala … Spolucestující na mě vrhali soucitné pohledy. V tu chvíli mi už ale bylo všechno jedno. V letadle totiž bylo nedýchatelno, jedné mamince se dokonce udělalo mdlo! Z rovnováhy mě nevyvedla ani informace, že letiště Stansted je poměrně velké, a že mě tudíž ještě čeká velký kus cesty! Při vystupování mi pán sedící před náma (Janička ho během letu občas omylem pošimrala na pleši, pán však dělal, že ho to neruší a dál spí) nabídl pomoc a odnesl mi tři zavazadla až k východu, kde už naštěstí čekal Vašek!
Doufám, že tentokrát to proběhne klidněji - mám totiž 2 velké pomocníky!
Žádné komentáře:
Okomentovat