Vydali jsme se vlakem ze Sheringhamu a vystoupili na první zastávce, odtud jsme šli asi míli do vesničky Weybourne na pobřeží a podél moře asi 3 míle zpátky do Sheringhamu.
Místní dráhy nejsou zdaleka tak moderní jako u nás, o tom jsme se měli přesvědčit hned vzápětí. Nádraží nevypadalo vůbec tak moderně a socialisticko-realisticky jako třeba u nás v Olomouci, spíš jsme měli pocit, že jsme se ocitli sto let zpátky. Podle naší průvodkyně jsme měli jet nejmodernějším typem vlaku, který se na britských drahách objevil teprve asi před deseti lety. Trochu mě zarazilo, že nad tratí chyběly elektrické dráty, ale pan průvodčí nám řekl, že elektrifikovat se začíná teprve pozvolna a dráty nevedou dál než pár mil od Londýna. Koupili jsme si lístky, hlavou mi blesklo, že takové jsem viděl naposledy před 20 lety. To je milé, řekl jsem si.
Pak to jejich pendolíno přijelo, teda vlastně přisupělo. Lidi vystupovali a nastupovali a zřízenci začali nakládat velké lodní kufry, se kterými místní cestují.
Nastoupili jsme do kupé, pan průvodčí nám štípnul lístky, odmítl Julii udělat extra dírku do ucha, doplnili jsme vodu do lokomotivy, topič přihodil pár lopatek pod kotel a vyrazilo se.
Do další stanice jsme plouživou jízdou dorazili asi za 15 minut, čekala nás ale opět stejně omšelá budova, žádné sklo, beton, nerez zábradlí, dokonce ani okraj nástupiště nemají označený žlutými a černými proužky, bezpečnost jim zjevně nic neříká a ISO je pro ně neznámý pojem.
Na pánských toaletách mě pobavil nápis nad pisoárem: Our AIM is to keep this place clean, your AIM will help. Bohužel jsem tam nebyl sám, tak jsem si netroufl vytáhnout foťák.
Po další asi 10timinutové přestávce to anglický pendolíno odjelo.
Vydali jsme se směrem k vesničce Waybourne, prošli jí a došli k moři. Počasí nám naštěstí přálo, foukal jen takový slabší Kyril a modraly nám prsty, ale celkově den z kategorie "lovely day".
Chvilku jsme se pokochali pohledem na vlny dopadající na oblázkovou pláž, přiznám se, že tohle by mi asi hned tak neomrzelo.
Potom jsme se vydali podél moře zpátky k Sheringhamu. Původně jsme si mysleli, že půjdeme přímo podél moře, ale v těchto místech je pláž jenom oblázková a tam bychom s kočárkem nepochodili. To jsme netušili, že ani pěšina, po které se vypravíme, není úplně kočárek-friendly, docela jsem se s ním nadřel, cesta se hodně kroutila, byla nerovná a chudák Janika musela být hodně rozkodrcaná, když jsme dorazili do cíle našeho putování. Důležitá zpráva, Johanna zvládla celou cestu jít sama, za krk se mi vplížila jenom na chvilku ke konci, kdy jsme překonávali tři poměrně prudký kopečky. Zjistil jsem, že i s 15tikilovým dítětem za krkem se dá kočárek pohodlně tlačit. Překvapilo mě proto, že když nás míjeli tři mladíci s batohy na zádech, jeden vyštěkl "well done" a druhý "good effort".
V Sheringhamu jsme se odměnili porcí cod&chips v jedné z mnoha místních restaurací a moc jsme si pochutnali. Večeře byla příjemná, jen Soňa si zarazila vidličku do krku tak silně, že ji nemohla vyndat a Janika se na jídlo nemohla moc soustředit, protože uviděla poprvé v životě foťák.
V.
