Optimističtější

Juliina ruka se snad zdárně hojí, zítra jedeme do Norwiche na kontrolu, tak uvidíme, co nám řeknou a čím nás potěší. Johanna a Janika chodí do školy, Julie je zatím doma, sice se už jeví, že je v pohodě, ale máme trochu strach, aby do ní někdo nestrčil nebo aby někde nespadla, chceme nejdřív počkat, co nám poradí doktoři. Podle paní učitelky Johanně svědčí, že je ve škole sama, protože ji to nutí komunikovat a ne jenom vyhledávat služby svojí dvorní tlumočnice.

Stáhnul jsem si fotky z Lake Districtu.

Tohle byl náš hotel:

Přišlo mi, že krajina je dost podobná tý naší, teda až na tu architekturu. Vlastně celou cestu autem z Norfolku do Lake Districtu jsme si připadali jako v Polsku a říkali jsme , že bysme v takový zemi nechtěli žít - kolem jenom samá rovina, pole, sem tam pár stromů, žádný kopce, kam oko dohlídne. Až těsně před Lake Districtem se to začne trochu vlnit, patrně v předzvěsti toho, co na člověka čeká ve Skotsku, tam to asi stojí za to.

To, co vypadá jako hory, jsou ve skutečnosti kopce vysoké asi 700 metrů n.m.

Všechno to tam řídí ovce, jsou dost vostrý:

Tady jsme byli na trajektu přes jezero Windermere:

Pohled z jezera na zbytky zámečku, kde se v 19. století scházeli básníci. Ty stromy kolem určitě uschly vlivem hříšných událostí, který se tam odehrávaly.

Vesnice Hawkshead, kde chodil do místní školy William Wordsworth:

V.